Blogový román

Je zajímavé, jak lidé spolu dokážou dokonale komunikovat, když se jedná o cizí neštěstí. V tu ránu se promění každý v detektiva a zná mnoho variant, jak k dané situaci došlo. Věřím, že tolik přihlížejících by se nesešlo na mé svatbě, aby ve společné debatě polemizovali nad společným štěstím novomanželů.

„S dovolením prosím,“ říkám opakovaně zvědavcům, kteří v honbě za lepším výhledem z davu, nevnímají, že se snažím dojít k mému autu. Potlačené vnímání mám i já stojící po kolena v říčce s nevěřícným pohledem. Hlavou mi rychlostí světla proletí tolik otázek, že bych mohla napsat knihu s názvem Milión a jedna otázka. Těžko by ji nějaké nakladatelství přijalo bez dodatku Odpovědi.

„Kačko, tady nemůžeš být,“ zvolal jeden z dobrovolných hasičů a utřel si pot z čela.

„Zatraceně a kde mám být a co se vlastně stalo? Dokáže mi někdo odpovědět?“

Odpovědi se mi sice dostává od místních chytrolínů, ale ne té, kterou chci slyšet.

„To vím taky, že tam, kde stojíte vy, je to bezpečné.“

*

Ve chvíli bezmocnosti se člověk stává nejlepším filosofem. Právě tyto situace ho donutí přemýšlet. Cesta k nejbližší lavičce nebyla dlouhá, ale já si během této krátké trasy se slzami v očích uvědomila spoustu věcí. Na lavičce pokračuju v úvahách a snad poprvé v životě se dokážu postavit sama sobě, podívat se pravdě do očí a dát si facku.

Proboha, ostatní v mém věku už mají rodinu, solidní práci a večery tráví v rodinném kruhu a jsou spokojení. Já nemám nic.

„Kačeno, proboha, vzpamatuj se, ty nemáš vůbec nic,“ říkám vzteklým polohlasem sama sobě.

Ne, tohle musí skončit. Já už nechci prodávat kuchyně, nechci pracovat na úřadě a poslouchat nechutné návrhy starosty, nechci už potkávat tyto falešné lidi, nechci už mít na čele hnusnou dlouholetou nálepku děvka, nechci už žít v tomto městě a už v žádném případě nebudu mlčet. Už nechci vše schovávat jak nějaký křeček a nic neřešit. Je mi 33 let a musím to konečně řešit. Nechci být sama. Chci mít práci, která mě baví, chci hodného manžela, chci řešit konečně kuchyň pro mou domácnost a ne pro byt těch, pro které jsem sloužila jen jako děvka. Nechci se potloukat po podnicích, kde si mě očima svlékají všichni ti, s kterýma jsem kdy co měla, byť to byla pitomá pusa. Nechci stále dokola vysvětlovat tomu holohlavému puberťákovi, že s ním prostě spát nebudu, nechci řešit žádné nápisy a nechci se fotit jako nějaká lesbička. Musím pryč! Musím pryč! Tady nezůstanu ani minutu.

„Nejsem žádná děvka!“ hlasitým verbálním projevem atakuju dav zvědavců a snažím se co nejrychleji dostat domů.

*

Máma mi vždy říkala, že vše špatné, je pro něco dobré. Měla pravdu. Asi se to mělo stát. Jsem asi opravdu tak pitomá, že jedině tohle mi dokázalo otevřít oči a donutit mě k útěku z tohoto hřbitova oživlých mrtvol. Nechápu, jak jsem tak dlouho mohla žít ve městě, kde je láska už dávno zakopaná hluboko v zemi.

„Promiň, dnes nedorazím. Jsem v Praze,“ ozývá se v telefonu.

„Alex, prosím tě, potřebuju pomoct. Nevím, co dál a potřebuju odsud vypadnout,“ odpovídám roztřepaným hlasem a nečekám v tomto dni pozitivní odpověď.

„Jasně, dojeď ke mně. Můžeš být u nás, dokud se vše nevyřeší. Rodiče tě rádi poznají. Vyprávěla jsem jim o tobě. Dej vědět, až budeš na hlaváku, bydlím kousek a počkám tě tam.“

Reakce Alex mě doslova rozbrečela. Najednou je v mém životě někdo, komu na mne záleží. V slzách dobaluju poslední věci a sahám do skřínky v koupelně po kartáčku, zubní pastě, po ručníku a kondomy hážu do koše. „Nesnáším sex, chci lásku!“

Mělo by mě zajímat mé auto, měla bych myslet na rodiče, na mého šéfa, ale jediné, co se mi honí hlavou, je stihnout vlak a vypadnout z místa, kde jsem se celý život naivně snažila najít lásku a pochopení.

*

„Ukončete prosím nástup a výstup, vlak je připraven k odjezdu,“ ozývá se ze zastaralých reproduktorů na zažloutlých stěnách zanedbaného nádraží.

Je zajímavé, jak rychle člověk dokáže ve stresu a ve spěchu zapomenout na primitivnosti, které dříve nevyžadovaly žádné náročnější uvažování. Nenapadlo by mě, že budu jednou v té situaci, kdy nebudu schopná napsat smsku.

ZA PUL HODKY BUDU NA HLAVAKU: podařilo se mi naťukat na mém zbrusu novém mobilu, který měl téměř stejné ovládání jako ten dřívější, jehož osud byl určitě mnohem horší než ten můj.

„Copak se stalo? Proč brečíš?“ ptá se Alex zvědavě s nechápavým pohledem v očích.

„Auto mám v řece, Linda se ztratila, nesnáším mou práci, můj život a maloměstský hřbitov. Potřebuju změnu.“

„Máma říkala, že taky nebyla dlouho spokojená, takže si určitě budete rozumět. Dej mi ten batoh a pojď. U nás se zpoždění u večeře neomlouvá,“ říká Alex s úsměvem.

Víte, člověk po těch letech už ani neví, jaký je to pocit, když vás někdo soudí komplexně a ne podle toho, co máte napsané na čele. Při vstupu do bytu, zřejmě teď mé nejlepší kamarádky, jsem se cítila jako znovu narozená. Mohla jsem si sundat nálepku děvky a lůzra a nikoho nezajímala moje minulost.

Mohla jsem nyní začít od znova s čistým štítem jako panna, která ještě neví, co je to sex.

*

„Dobrý večer, Kateřino. Doufám, že máte ráda svíčkovou?“ zeptal se pan docent.

„Ano,“ odpověděla jsem skromně a představila se.

„My už o vás víme snad všechno. Alex o vás stále vypráví,“ odpověděla paní doktorka.

Zvláštní, ale velice příjemné pocity doprovázely slovní spojení dobrou chuť, které zaznělo hlasitě z úst pana docenta. Byla jsem zvyklá večeřet sama. Nikdo mi nikdy nepopřál dobrou chuť tak upřímně jako teď. Nepamatuju si taky, kdy jsem se naposledy u umývání nádobí tak nasmála. Cítila jsem jako bych do této rodiny patřila a přitom jsme se znali teprve polovinu hokejového zápasu. Dozvěděla jsem se snad vše z nejběžnějších civilizačních chorob, jak se opisuje na výšce a hlavně, jak se pozná, že se dal dotyčný student na scestí, jak říká pan docent. Člověka po těch letech, kdy je zavřen v akváriu, kde potkává stále ty samé ryby, ani nenapadne, že ještě existují normální lidé, kteří se dívají na to, co má člověk uvnitř a ne jen na to, co nabízí tělesná schránka.

*

S Alex už jsme spolu mnohokrát usínali, ale dnes to bylo úplně jiné. Mělo to zcela jiný náboj než po láhvích vína. Byla mnohem více otevřená a prozradila mi také tajemství o docentu z katedry, do kterého je tak dlouho zamilovaná…

( Pátou kapitolu jsem odeslal po uzávěrce takže tuto práci nemohl nikdo posoudit )