Lysá hora 2009

Znáte to, vyjdete si jednoho krásného dne do hor s cílem strávit příjemné chvíle na čerstvém vzduchu a v honbě po rekordu v rychlosti výšlapu zapomenete na starosti všedního dne.

Nejdůležitější je před výšlapem uložit do seznamu v mobilu číslo záchranné služby. Poté mobil vypnout, aby tlak moderní doby nenarušil požitek z přírodních scenérií a může se vyjít na nejkrásnější horu Moravskoslezských Beskyd.

Partička starých skautů vyráží, ale ne jako kdysi v maskáčích, kanadách a s chlebníčkem kolem ramen, ale s moderním vybavením , které díky membráně Gore-tex zajišťuje maximální pohodlí.

Po cestě nahoru se hraje klasický slovní fotbal, ve kterém nejsem tolik úspěšný. Co jiného vzít do čutory než čaj s rumem. Jistěže by banán nebo chleba s řízkem dodali více energie, ale přece jenom je silnější touha po větší voltáži. Je nutno zdůraznit, že ani slivovička se nemá odmítat od přítele. Každopádně jako správný tělocvikář vím, že lidové fámy, že alkohol zahřívá, jsou nepravdivé, jelikož právě alkohol odvádí teplo z těla, takže by nám měla být spíše zima, ale to člověk nesmí řešit-ono to prostě k tomu patří.

Po cestě nahoru na horu Lysou člověk uvažuje filosofickým směrem. Nedokáže pochopit, kolik tun sněhu dokáže všude kolem napadnout. Bohužel úměrně hmotnosti sněhu se po cestě setkáváme i s nadměrným množstvím turistů, kteří v honbě za počtem výšlapu za jeden rok nevnímají krásy přírody. Tu a tam vidíte borce v kraťasech a tričku, který tento den běží nahoru snad už potřetí, aby si udělal třetí čárku na nástěnce v kolonce Rekordy.

Člověka pak napadne, jaký je to paradox. Chce si vyjít do přírody a utéct tak od civilizace a přitom právě tady potká více lidí než ve městě.

Tímto je nutno zvolit náhradní plán a tedy jít oklikou po trase, kterou nechodí toliko příznivců vysokohorské turistiky. Samozřejmě to obnáší mnoho úsilí a energie, jelikož jít trasou neušlapanou věru není jednoduchá záležitost a není překvapující, že najednou máte sníh až po hrudník, co po hrudník, vidíte sami, že až po bradu...

Jen ti nejzdatnější dokážou dojít k vytouženému cíli a vidět tu nádhernou scenérii kolem. Foťáky všech přítomných fotí jak o život, blesky jak v Hollywoodu, když z auta vystoupí Paris Hilton pod vlivem návykových látek, prostě idylka na nejvyšší hoře Moravskoslezských Beskyd. To je ta chvíle pro ty, co mají v sobě kus dítětě, které rádo skotačí ve sněhu.

Po nějakém tom vyblbnutí a točení videí o tom, že jsme vyšlápli pomalu horu světa, následuje gesto, které je vidno ve snímcích století minulého s názvem Rocky.

Skotačení pokračuje v plném proudu. Zhruba dvouhodinové užívání si ve sněhové peřině přináší nejen spoustu emocí, ale také příznaky promrznutí. Není divu, válet se ve sněhu přece není normální, to normální člověk nedělá, ale mě to nedalo, neodolal jsem a nechal v sobě propuknout příznaky dětského smýšlení.

Víte, ono ale vůbec není jednoduché odolat tomuto sněhovému království. Přece jenom...kdy máte možnost usednout na královský trůn Boha sněhu, krále hor???

Jako každé malé dítě, i mě začaly postihovat pocity vyčerpanosti z nedostatku tekutin. Nedokážete si představit prvotní pocity při požívání lahodného moku Lysohor. Dvě pivečka ke guláši jsou cestou k úsměvu. Člověk i přes velký tlak u přepážky, kde se objednává, zapomene na civilizaci a vychutnává si tyto nádherné chvilky, že zapomene na nezadržitelný proud času a když vyjde ven z pohostinství, zjistí, že nic nevidí, protože krajinu kolem zahalí tma večerních hodin. Na jedné straně člověka napadne myšlenka, že je hlupák starý a nezodpovědný, že si neuhlídal čas a na straně druhé právě v tomto zaváhání při hospodském rozjímání uvidí příležitost ulovit další nezapomenutelné zážitky. Touha po dobrodružství je silnější než strach. Přece jenom ne nadarmo se říká, že kdo se bojí, nesmí do hospody a do lesa, že jo? My jsme se nebáli a naplno si užívali atmosféru, kterou nám přinesl večer v horách. Vidět na jedné straně zapadat Slunce a na druhé straně Měsíc, který nám pomáhá osvětlovat cestu, to je nepopsatelný zážitek. Jedinečná příležitost, jak mít slunce na dlani.

Posilněni alkoholem a velkou dávkou zážitků chvátáme dolů. Po cestě nechybí klasická a tradiční koulovačka, kterou za každých okolností vyvolávám já. Ovšem ne vždy tato bitva končí dobře. Když je převaha a hrajete hrdinu, skončíte skulaní pod stromem ve sněhovém hrobě.

Tady už ovšem přestává legrace. Dostavuje se druhá vlna příznaků únavy a vyčerpání. Nikde kolem ani noha, natož tak vlídné pohostinství, které je tím nejlepším energetickým ziskem. Nastávají galeje. Tuhá zima nám určuje tempo. Promočené oblečení je tou nejlepší motivací být co nejdříve doma ve vaně. Stopy od medvědů zvyšují adrenalin. Člověk tak produkuje více potu, než je zdrávo. Nehraje se slovní fotbal, nepije se čaj s rumem a ani na slivovičku není chuť a vůbec ani pomyšlení ( sice už není, ale i kdyby byla ...). Člověk teď lituje, že se neoholil, protože se mu pod nosem tvoří rampouchy. Filosofické myšlenky už nejsou zaměřeny jen na jedno téma s názvem Tuny sněhu, ale člověk uvažuje nad tím, jak rychle dokáže medvěd zkonzumovat tělo 180cm vysokého člověka, jak rychle člověk dokáže v těchto podmínkách umrznout, co bude po smrti a jak o nás budou psát média. Řeknete si, že jsme mohli zavolat záchrannou službu, ale to je v této chvíli nereálné, jelikož mobil je tak promočený z dětských radovánek, že nefunguje. Jsme v tom sami. Začíná hra o přežití. Opět je aktuální téma Tuny sněhu, protože je všude kolem a vědomí toho, že je to to poslední, co uvidíme, je zastrašující...

Každý by čekal zdrcující konec, avšak to bych tento příběh nemohl vyprávět, jelikož bych mezi vámi už dááávno nebyl. Výšlap dopadl dobře. Dostavilo se jen malé nachlazení, ale zážitků je tolik, že hmotností by vážily mnohem více než ty tuny sněhu, které byly všude kolem. :)

Jiří Hanulík