Znáte to, taky si v neděli rádi pospíte. Tak to bylo i v našem případě. Ořech, můj letitý přítel, spal do 11h a já do 9h a jak já, tak i on jsme po vytažení žaluzií nevěřili vlastním očím. Po temném období, kdy slunce nespatřilo svět smrtelníku skrze hustá mračna se najednou ostré paprsky mečovaly na azurové obleze.
Jelikož jsme s Ořechem srdcem stále poctiví skauti a v levé přední kapse od riflí nosíváme místo kabičky cigaret Krabičku poslední záchrany ( dále jen KPZ ), brali jsme modrozlatou scenérii jako nabídku ke kvalitnímu outdoorovému vyžití. Stejného smýšlení jsou i Ořechoví rodiče a jejich nadšení z úžasného počinu z nepředvídatelného počasí bylo na shodné úrovni jako to naše. Ti by ovšem vyrazili do hor daleko dříve, ale pracovní povinnosti je vzdalovaly od úžasného zážitku.
Tímto se naše osudy seznámily a donutily nás vyrazit si na hory společně, což beru samozřejmě jako pozitivum.
Cesta do Frenštátu mě nadchla tak asi jako každá cesta, během které nedržím volant v ruce a můžu se tím pádem věnovat krásám, které se skrz malinké zadní okínko promítají na skle jako záběry v kině.
Těšíte se do přírody, vystupujete z vozidla a vidíte všude kolem to nejkrásnější, co na světě vůbec může být...příroda byla všude kolem, kam jsme se jen podívali. Mou euforii naplno podpořila starobní stavba, která byla funkcí blízká mému srdci. Nedokázal jsem uvěřit, že ještě někde existuje nezastřešený zimní stadión. Zatímco před 60 lety měl jen málokterý domov hokejistů střechu, dneš je to rarita pro mě tím tuplem, protože právě historická místa dokážou vyprávět ty nejlepší příběhy.
Když jsme u toho vyprávění, pojďme si prožít příběh starý sotva 72 hodin. Čtveřice nadšenců s celkovým součtem věku 140 se rozhodla pokořit v nelehkých podmínkách Velký Javorník. Už první chvíle nabídly nepříjemný kontakt s bahnitým povrchem, který neumožnil kvalitní a produktivní chůzi. Avšak trojice paťáku měla v této zapeklité situaci malinko navrch pomocí turistických hůlek, které jsem do dnešního dne neuznával. Představte si bahnitou cestu do kopce klouzající jak tající ledovec, na které padáte jak hrušky ze stromu. Ostatním bylo hej, ti měli hůlky a při balančním nedostatku si pomohli. Já však při jakémkoliv chybném našlápnu ochutnal trest přírody. Jednou to odnesla kolena, podruhé dlaně a nejednou jsem se tmavé navlhčené hmoty posadil jako král na trůn.
Když jsme u toho králování, aspoň na malou chvíli jsem si tak připadal u obrovského chrámu schovávajíc svou krásu v hlubokém lese.
Abych uvedl na pravou míru obsah těchto fotek, ty hůlky mám samozřejmě půjčené jen na efekt kvůli focení. :)
S Ořechem máme spoustu stejných zájmu, shodujeme se i v mnoha názorech a v pohledu na život a dnešní svět tak samo jako v zálibě ve focení. Když jdeme na výšla¨p jen my dva, většinou toho moc nestihneme projít a když ano, vracíme se pozdě večer v době, kdy už všichni spí. Když se stane, že dvojici fotografujících fanatiků v tůře podpoří další nadšenci, probíhá to vždy jakoby přes kopírák ve stejném stylu - s Ořechem nevnímáme okolní svět a mezitím se naši parťáci ztratí v nedohlednu. Tak tomu bylo i v tento den a vidina toho, že rodiče od Ořecha vyšlápnou Velký Javorník a po cestě zpátky nám jen konstatují, že už jedeme zpátky a že jsme jak malí Jardové, když nejsme schopni dojít do cílového bodu včas, abychom se najedli, napili a načerpali síly, tak hold není zbytí, protože na nás přece nemůžou všichni stále čekat, tak právě tato vidina nás fackovala do spocených tváří, jak jsme kvaltovali hlava nehlava do strmého a bahnitého kopce. Přestože jsme se na základě nepřesného značení na chvíli ztratili, našla se malá chvíle na nostalgickou fotografii. :)
Hůlky byly pro účely focení samozřejmě vypůjčeny v tento moment.
Jsme ve fázi, kdy nám chybí zdolat ještě 4km strmého stoupání. To je přesně ta chvíle, kdy má podle mě člověk největší slovní zásobu v hrubých výrazech. :) I když se dostavily bolesti levého kolene, ve kterém mám utržený křížový vaz a meniskus, měl jsem motivaci udržovat stále celkem rychlé tempo při představě nejen krásné scenérie na vrcholku, ale hlavně kvůli vychlazeného pivečka a dobrého žvance. :) Ve chvíli, kdy jsem už nedoufal v to, že si již zmíněné radosti života vychutnám, jsme uviděli v dálce rodiče od Ořecha. "Takže to pivečko si dám", vykřikl jsem radostí a nasadil kvalitnější tempo přes veškeré nástrahy přírody, ale i přes nápor, který vytvářel Tom ( otec od Ořecha ), který zahájil palbu na dvojici opozdilců kvalitně udusanými koulemi sněhu. Kladený odpor mi připomněl Ramba, který vždy utíkal lítajícím kulkám z pistole. Vžil jsem se, téměř dokonale, do této role běhel napříc vysněnému vrcholku. Pár metrů před cílovou metou jsem dvojici parťáku dohnal a tento úspěch mě omámil na tolik, že jsem zaútočil bezhlavě na prvenství ve výšlapu na Velký Javorník. Má snaha však skončila fiaskem, jelikož únava mi podrazila na sněhu nohy a tím pádem na mě zbyla jen bramborová medaile.
Neúspěch ze špatného umístění rychle přebila idylická podívaná na krajinu Boha Beskyd v její nejlepší kráse. Skvosty přírodních ikon byly jak na zlatém podnose přímo po ruce. Hned jsem si připadal jako vítěz. :)
Hustá tma se dostavila přibližně za dvě malá pivečka a dvě nožky debrecinských párku. Paradoxem věru je fakt, že jsme počítali s tím, že se vracet budeme po tmě, ale nikdo z nás nevzal čelovku ani žádný jiný světelný zdroj.
Zcela jistě nemá smysl představovat tmu, každý z nás už ji někdy viděl, avšak tato tma byla zcela vyjímečná oproti těm ostatním. Světýlka na fotce dohromady tvoří města v dáli a to byla jediná osvětlená místa desítky kilometrů kolem nás. Tato tma už snad černější být nemohla a nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, prostě jsme šli přímo za nosem jako v pohádkách. Berte ale v potaz, že jdete opravdu hustým lesem, strom na stromě, keř na keři, a nejde vidět ani na krok dopředu. Víte, že vás čeká klikatá cesta zprava doleva, zleva doprava, zprava doleva asi 20x za sebou, jelikož trasa opravdu připomínala bludiště mezi stromy. Tyto podmínky v žádném případě nejsou příjemné pro lidský organismus, protože nevíte, do kterého stromu narazíte nosem a jestli se vůbec z této divočiny někdy vymotáte a nezjistíte po několikahodinovém bloudění, že jste došli křížem krážem na druhou stranu Beskyd. Nutno podotknout, že se naše družina rozdělila ve stejném stylu a kvůli stejného problému jako na začátku trasy. :)
Mnohem více než nahoru, jsem se těšil dolů k autu, i když mě tam nečekalo pivečko ani debrecinský párek. Ve chvíli, kdy už jsem nedoufal, že nespatříme nikdy víc nic jiného než tmu, potkávám zbytek družiny a postupujeme dále napříc krutou divočinou. Vznikle napětí doprovází cestou dolů mostalgická atmosféra noční oblohy a přírody. Všude kolem ticho jak u policejního výslechu, spousty zlatých teček v dáli, to je dar, který město darovat nedokáže. Na jedné straně spěchám domů do víru velkoměsta a na straně druhé bych nejraději rozložil stan a vychutnal si krátící se idylické zážitky v náručí královny přírodních kouzel. Víte, myslím si, že život by měl být právě o těchto pocitech, o těchto splněných přáním. Stále se řídíme tím, co musíme, povinnosti, ale nikdy se neřídíme tím, co chceme. Naše životy budou kvalitní a plnohodnotné až tehdy, kdy s čistým svědomím využijeme kouzlo dané chvíle a vychutnáme si ji naplno. Život nikdy nebude kvalitní, pokud si jej nezačneme užívat. To je cíl, kterého chci dosáhnout. :)
2024 ©